GDPR kontra zásada veřejnosti

Popsaná situace se nijak nevyhýbá ani advokátům, kteří tak mohou uvažovat jednak o sobě, jednak o svých koncipientech, o spolupracujících účetních a znalcích, o svých asistentkách, ale dokonce i o uklízečkách. Některé z těchto osob jsou vázány mlčenlivostí ze zákona, některé podle etického kodexu, některé ale nejsou vázány vůbec ničím.

Advokátní kanceláře jsou vesměs nabité spisy, které se už stejně do žádného trezoru nevejdou. Zvláště bohatá profesní praxe starších advokátů má za následek vyprodukování metrických centů dokumentů, které by se vešly snad už jenom do trezoru komorového. Je to prostě těžká věc – vyhodit jen tak asistentku dosti dobře nelze a zavazovat paní uklizečce oči také ne. Prostě dobrá rada drahá.

Určitá dílčí výhoda v tomto směru spočívá pouze na straně těch advokátů, kteří se zaměřili na obor práva trestního. Zde totiž pravidelně nastává situace, kdy pan státní zástupce povstane a přednese obžalobu, čímž přítomnou veřejnost seznámí se jménem a příjmením pana obžalovaného, s datem a místem jeho narození, s jeho bydlištěm i profesí a samozřejmě i s tím vším, co měl podle jeho názoru všechno napáchat. V průběhu hlavního líčení se veřejnost může také příležitostně dozvědět zajímavé informace o zdravotním stavu pana obžalovaného, o jeho sexuálním životě nebo třeba i o jeho politických názorech, apod. Pokud veřejnost vydrží, od pana předsedy se nakonec dozví také obsah, případně i velmi pohnuté, trestní minulosti pana obžalovaného.

Že to jsou citlivé osobní údaje? Zajisté ano, no ale co se dá dělat, když přes zásadu veřejnosti podle trestního řádu tady vlak prostě nepojede.

Takže co se nakonec stane? Pan advokát se vrátí do své kanceláře, položí si trestní spis na stůl a tam už ho s klidem nechá ležet. Proč také ne? Jen ať si paní uklízečka počte. Vždyť přece mohla být tou veřejností také.

Laskavý čtenář snad promine určitou míru nadsázky, která ovšem ve skutečnosti zase tak velká není. Takže nakonec přece jenom – jak to vlastně s tím GDPR je?