Prameny a působnost práva Evropské Unie
Evropská unie má právní subjektivitu a jako taková má také vlastní právní řád, který je oddělený od mezinárodního práva. Právo EU má kromě toho také přímý či nepřímý účinek na právní předpisy členských států EU a stává se součástí právního řádu každého členského státu. Evropská unie je sama o sobě pramenem práva. Její právní řád bývá obvykle rozčleněn na primární právo (Smlouvy a obecné právní zásady), sekundární právo (založené na Smlouvách) a doplňkové právo.
Prameny práva Evropské Unie
- Smlouva o Evropské unii (SEU), Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU) a k nim připojené protokoly.
- Listina základních práv Evropské unie.
- Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom).
- Mezinárodní smlouvy.
- Obecné zásady práva Unie.
- Sekundární právní akty.
Hierarchie práva Evropské Unie
Smlouvy spolu s obecnými zásadami stojí na vrcholu této hierarchie a bývají označovány jako primární právo. Od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost ke dni 1. prosince 2009 se stejná váha přiznává také Listině základních práv. Mezinárodní dohody uzavírané Evropskou unií jsou tomuto primárnímu právu podřízeny. O úroveň níže se nachází sekundární právo, které je platné pouze tehdy, je-li slučitelné s akty a dohodami, které jsou mu nadřazeny.
Smyslem existence práva Evropské unie je vytvoření právního řádu Evropské Unie, které umožní uskutečnění cílů, stanovených ve Smlouvách.
Typy právních aktů unie
Typy právních aktů Unie jsou uvedeny v článku 288 SFEU. Jedná se o následující akty: nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Orgány Unie mohou tyto právní akty přijmout pouze tehdy, dávají-li jim
k tomu v dané oblasti pravomoc Smlouvy.
Pravomoci Unie jsou vymezeny zásadou svěření pravomocí, která je zakotvena v čl. 5odst. 1 SEU. SFEU upřesňuje rozsah pravomocí EU, které dělí do tří kategorií: pravomoci výlučné, sdílené a doplňkové. Orgány přijímají pouze právní nástroje vyjmenované v článku 288 SFEU. Jedinou výjimkou zůstávají společná zahraniční, bezpečnostní a obranná politika, na něž se i nadále uplatňuje mezivládní postup.
Zavedená hierarchie norem sekundárního práva rozlišuje mezi legislativními akty, akty v přenesené pravomoci
a prováděcími akty. Legislativní akty jsou definovány jako právní akty přijaté řádným nebo zvláštním legislativním postupem. Akty v přenesené pravomoci jsou naproti tomu nelegislativní akty s obecnou působností, jimiž se doplňují nebo mění některé prvky legislativního aktu, které nejsou podstatné. Prováděcí akty obvykle přijímá Komise, pouze ve zvláštních případech, které jsou řádně odůvodněny a spadají do oblasti společné zahraniční
a bezpečnostní politiky, jsou výkonné akty přijímány Radou.
Právní nástroje, tvořící sekundární právo Evropské Unie
- Nařízení
Nařízení mají obecnou působnost, jsou závazná v celém rozsahu a přímo použitelná. Musí být bezvýhradně dodržována těmi, na něž se vztahují (jednotlivci, členské státy, orgány Unie). Jejich cílem je zajistit jednotné používání práva Unie ve všech členských státech. Zároveň znemožňuje použití vnitrostátních předpisů, které jsou neslučitelné s věcným obsahem jeho ustanovení.
- b. Směrnice
Směrnice je pro vymezené členské státy (ať už se jedná o jeden členský stát, několik členských států či všechny) závazná, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, nechává jim však možnost zvolit si způsob a prostředky dosažení stanovených cílů. Vnitrostátní zákonodárci musí přijmout prováděcí akt (zvaný též „vnitrostátní prováděcí opatření“), jímž jsou vnitrostátní právní předpisy přizpůsobeny cílům stanoveným ve směrnici.
- Rozhodnutí, doporučení a stanoviska
Rozhodnutí je závazné v celém rozsahu. Je-li určeno konkrétním subjektům (členské státy, fyzické osoby nebo právnické osoby), je závazné jen pro ně a slouží k řešení konkrétních situací jednotlivých subjektů, jimž je určeno. Doporučení a stanoviska subjektům, jimž jsou určena, nepřiznávají žádná práva ani jim neukládají žádné povinnosti, ale mohou sloužit jako opora, pokud jde o výklad a obsah práva Unie.
Přijímání a provádění právních předpisů Evropské unie
Parlament, Rada a Komise se na přijímání právních předpisů podílejí v různé míře, v závislosti na konkrétním právním základu daného aktu. Parlament může Komisi požádat, aby mu a Radě předložila legislativní návrh.
Primární právo Unii svěřuje pouze omezené prováděcí pravomoci, a právo EU je tedy většinou prováděno členskými státy. Členské státy tak přijímají veškerá nezbytná vnitrostátní právní opatření k provedení právně závazných aktů Unie. Jsou-li pro provedení právně závazných aktů Unie nezbytné jednotné podmínky, uplatní Komise svou prováděcí pravomoc.
V řadě případů je ve Smlouvách stanoven požadovaný druh aktu. U mnoha ustanovení však konkrétní druh aktu předepsán není. Druh aktu mají případ od případu zvolit orgány „v souladu s platnými postupy a se zásadou proporcionality.“
V rámci své oblasti působnosti může Evropská Unie uzavírat mezinárodní dohody se třetími zeměmi či mezinárodními organizacemi. Tyto dohody jsou pro Evropskou Unii a členské státy závazné a jsou také nedílnou součástí práva Unie.
Evropský parlament vykonává společně s Radou legislativní a rozpočtovou funkci. Parlament usiluje
o zjednodušení legislativního procesu, zkvalitnění návrhů právních textů a zajištění toho, aby byly sankce ukládané členským státům, které nesplnily povinnosti vyplývající z práva Unie, účinnější. Parlament hraje významnou úlohu při vytváření nových právních předpisů, neboť přezkoumává roční program Komise a upřesňuje, u kterých předpisů by si přál, aby byly předloženy.
ce.